Dnes v noci jsem si povídal s Muhe. Divím se že Muhe to vydržela déle než já, já totiž ráno v 8 h jsem lehl do postele a sotva jsem si stačil vychutnat a vnímat ten teplý zábal, tak jsem usnul(a to jsem ještě spal předtím 18-21:30). Muhe mi pak psala ještě pár zpráv, na které logicky nemohla dostat odpověď.
Ale teď k tomu hlavnímu – o čem jsme si povídali? Tak já jsem Muhe říkal hlavně moje největší problémy a fiaska mého života(a divím se že to vydržela takovou dávku negací).
Ona byla schopna po pár desítkách minut pochopit, rozklíčovat a rozkrýt mou osobnost(a chápala by ji ještě více, kdybych s ní více spolupracoval – ale v tom mi bránilo, že já neumím si uspořádat, zachytit a zanalyzovat svoje emoce a myšlenky a tak i když se mě Muhe na mnohé ptala, tak jsem jí nebyl schopen dát odpověď.) Někdy se Muhe ale přece jen mírně sekne, třeba když mi napsala spousty slov o tom jaký bych měl být, pod které bych se klidně podepsal, ačkoliv tam o mě bylo řečeno třeba to že se nechci chytit šancí které mi život nabízí a taky že jsem jak malé dítě, které se nechce samo zvednout ze země ale chce aby ho někdo z té země zvedal a přitom ještě trochu truculí, a psala mi tedy že jsem naštvaný. Já opravdu nebyl naštvaný a to ani za maskou, já jsem byl šťastný a spokojený že mi toto někdo napsal a odhalil mě.
Prostě jako když člověk dohraje celou počítačovou hru a na obrazovce mu svítí Credits, Congratz nebo i Game Over. Prostě jako to malé dítě, kterého někdo najde při schovce a ono se směje na celý svět jaká to je švanda.
Ale kdo ví, třeba si později přiznám že jsem naštvaný byl. Cesta je dlouhá a já jsem zatím udělal jen 1. krok. A víte co mě nejvíce na Muhe těší? Že ona si prošla taky něčím podobným jako já, nemá to v životě jednoduché ani doma ale i přesto se mi snaží pomoct.
A ještě jak pomoct. Já se nestačím divit, nad její rozumností, ale ne prořádností, vychytralostí nebo jinými negativními stránkami. A taky – upřímností. Mám rád upřímné lidi. Vždycky jsem se snažil být upřímný ale jen za svou maskou, o které píšu níže. Takže to byla taková falešná upřímnost. Kéž by se blýskalo na lepší časy…
A co se týče toho stěhování se?
To se taky domluvilo tuto noc. Martin(kamarád od Muhe) si teď koupil byt a bude ho pronajímat. Takže bych se mohl já k němu nastěhovat a platit mu za to nějakou sumu. Nebyl bych tam jen já a Martin ale další 3 lidé.
Nebudu tu vypisovat detaily, kvůli Martinovi. Ale prostě, v kombinaci s prvním odstavcem tohoto článku, vidím, že má existence v tomto domě vede do zhouby a mé psychické síly jsou už delší dobu na dně, má psychická vůle je už delší dobu na zhroucení.
Je to trochu va bank, ale často risk je zisk. Ještě k té mé psychické stránce – vím že tu zase nahodím ten svůj sebelítostný výraz a budu říkat jak si nezasloužím se ani usmát, natož se smát, že mě nikdo nemá rád a bla bla bla – ale asi to se mnou nebude tak špatné když pořád ještě se dokážu smát – a že se nesměji málo. Zel, i ve chvílích kdy bych měl zbystřit vědomí a nehrát si na šaška, který si myslí jak je na tom dobře, raději zapnout tu šedou věc pod lebkou a zamyslet se nad tím co mi lidé chtějí sdělit.
Opět – musím se zbavit té sebelítosti, protože to je asi moje nejvýraznější vlastnost. Musím, jinak se dál nepohnu, maximálně se ještě více a více zakopu. Takže vypnout sebelítost a raději pochopit, že většina lidí nejsou mi nepřátelé ale lidé kteří mi chtějí pomoct. Kdybych se tak v tomhle dokázal více orientovat.
Budu se muset hodně změnit, jestli chci přežít. Přežít ve společnosti, a přestat jen přežívat ale začít konečně žít. Přestat se fixovat na 1 nebo maximálně 2 lidi(a s tím si říkat “stejně o mě nikdo nemá zájem, tak proč se snažit”) a raději si najít větší okruh známých.
Připadá mi jako by všechno u mě bylo naruby a to i přesto že to já nechci, ale moje vědomí vlastní hodnoty říká stále opak. Takže se za sebe budu muset i modlit.
Pokud to bude vůle Otce v nebesích(a snad ano, protože o Bohu si myslím že mě miluje více než kterýkoliv člověk na světě). Neříkejte mi prosím o tom jak trpím. Jsem jak ryba, která se chytí na návnadu. Člověk se musí soustředit na řešení svých problémů a ne na to že nějaký problém má.
A hlavně ty problémy řešit, protože z prkotiny se může stát problém-gigant. Problémy bují jako plíseň, kynou jako kynuté dobře zadělané těsto. Je to úleva konečně sundat svou masku a podívat se na svět ne přes tu masku ale očima, které mi stvořil sám Bůh. Napsal jsem tu už mnoho věcí. Už budu končit, ať to tu není soutěž o to kdo napíše více znaků.
Děkuji mým chytrým kamarádům Muhe a Martinovi, za každý jejich dobrý skutek a dobrodiní. Bůh Vám to oplať dvojnásob. 🙂