Začalo to celkem nenápadně. Byl to den s klasickým průběhem, až ve čtyři hodiny, když jsem opouštěl školní budovu, neměl za cíl stanoveno ňadro návsi, nýbrž opačný pól. Nejdříve jsem se zašel ostříhat. S těmi fousy jsem už nemohl udělat nic, krabičku poslední záchrany nenosím.
Po bloudění po městě a vrývání si územního plánu do paměti jsem ještě hovořil s veřejným PC s nadějí, že najdu tu nejbližší holičství. Fokus jsem ale nezaměřil a tak byl tento pokus zmařen. Mařena už tam určitě je! Vkročil jsem do dámského kadeřnictví, kde byly okouzleny skoro všechny mé smysly a nejen to! Pánské je u komerčky.
Po vlastním obchvatu jsem tu chvatem došel a stříhání mohlo začít. Poté jsem zase mapoval terén a držel se jediné stopy – okolo hřbitova hledej pizzerku. Hřbitov jsem našel jedna dvě, cestu taky ale bohužel stále špatnou. Došel jsem do půli kopce až jsem to definitivně vzdal a vrátil se zpátky. Na rozcestí „za“ Jablunkovem byla sice pizzerka, ale ta byla zavřena. Šel jsem očekávaným směrem po schodech dolů, ale tu byla jen cesta a dostal jsem se zpátky do Jabka.
V posledních okamžicích volal jako na zavolanou Honza, kam zas jsem. Navedl mě – řekl že to je hned vedle benzínky. Benzínku už jsem z dálky viděl a před ní byla pizzerka. Že by jsem se dostal na místo činu? Že by jsem si dal čínu? Postavu v dálce jsem zmerčil taky, ale vůbec mě nenapadlo že by to mohl být někdo známý. Pořád jsem přemítal, zda by jsem neměl vzít roha a podívat se do té pizzerky. To ale Honza houkl, takže nebylo co řešit. Začali jsme spolu klábosit.
Byl pověřen nákupem redbulu v benzínce a měl na sobě zbrusu nové expensivní sako. Mým noname oblekem jsem mu nesahal ani po špičky bot. Před osudovým objektem postávala Marie K., která se chovala trošičku divně, ale to bylo tím, že jsem už byl přítomen já. Asi vyzařuji nějaké záření a nebo funguji jako zrcadlo nebo ….
Nahoře byla zhmotnělá skutečnost vyprávění Honzy. Komorní sestava z sražených stolů, gauč, lavička, stůl. Vybalovali jsme flašky ala Alpy, načež si Marie K. všimla že tu je flaška na osobu a mnohem více. Vše už bylo připraveno aby to vypouklo, stačilo zapálit knot. Rozjel jsem ntbk a Luca už jej krmila svými cedly.
Další jeli stopem a byly od Mone. Všichni jsme si nalili sedmičky po přiťuknutí a vydání slabiky čus ze sebe zprazili hrdla. Hned poté se pokračovalo stejným obřadem, jen slabika změnila podobu na čau. Na stole byly připraveny ceny pro vítěze soutěží, fotky nás na let minulých, ntbk a spousta jiných věcí.
Zvukové zázemí představovaly bedničky vlastněné Mircem. Sedli jsme si za židle, jež měla každá svůj balónek s jménem. Liboval jsem si, že jsem měl žlutou barvu. Celkem nás bylo 14 – 5 (ex)učitelů/ek a 9 studentů. Z učitelských řad zde byly: Jakub Mrozek, Alena Maderová(sedící v čele naproti Honzovi), Eva Jaraczová(jež byla v očekávání s miminkem), Josef Drahoš, Stanislav Feruga. Zprvu panovaly obavy, že učitelů bude víc než nás, ale prognózy zůstaly v prázdnu.
O obsluhu se starali dvě osoby – jedna z nich byla Lenka Kajzarová, která s námi studovala prvák a pak odešla na kuchaře. Jako hlavní chod bylo kuře s oblohou a bramborem, a na řadu přišel i zákusek. Luca měla problém dojíst takovou porci a tázala se mě, zda bych to po ní nedojedl. Neměl jsem námitky, už jen proto že jsem byl vyhladlý jak spisovatel. Po té co spolkla poslední sousto jsem osoby obrátila, ale s jejím rozhodnutím se již nedalo hnout ani o kousíček.
Jediný člověk, který se mi nezdál byl pan učitel Feruga, který byl zadumaný a určitě zahloubaný do nějaké hluboké, komplexní,průlomové a revoluční myšlenky. Po jídle nadešel čas soutěží. Jako první ve frontě bylo kdo byl kdo – studenti 4.E. Víc hlav víc ví a tak skoro žádné problémy nebo zákysy nebyly nutné. Pracovali efektně vylučovací M, takže identity fotek za chvíle zazněly éterem. Toto byl jen začátek a přišly na řadu vědomostní soutěže a jazykolamy.
Trošičku mě popudilo, že profesor Feruga neporozuměl mé druhé otázce, vlivem komunikačního šumu. Zněla takto. Do jakého jazyku se překládá zdrojový kód nativně? Odpověď zněla strojový kód. Tuto otázku jsem zvolil i proto, že jsme ji nedávno brali v semináři tak aby jsem nebyl mimo mísu.
A když jsem u mísy, těch tam byly 2 – 1 přede mnou a druhá před Honzou. Zasedací pořádek představován takto: Alena Maderová, Eva Jaraczová, Stanislav Feruga, Radek Jančík, Lucia Smrečková, Marie Poloková, Monika Cmielová, Honza Wojnar, Miroslava Cmielová, Petra Jahodová, Marie Kantorová, Dominika Rusnoková, Josef Drahoš, Jakub Mrozek .
Premiéry se dočkaly oddechové soutěže typu kufr pro slepce – poznej předmět, to se řekne ale když jej nevidíš. Naštěstí některé nápady nedostaly nádech života, i když byly velmi jiskrné. Finále se rozhodovalo mezi Pepou a Evkou, kdy to myslím vyhrál Pepík. Je to škoda, protože první místo byly ty omalovánky.
Hra je hra, čest vítězům, sláva poraženým. Za trvání her, do kterých jsem se nezapojoval, protože nemám oficiální titul a nikdo se se mnou nebavil jsem si krátil čas naléváním žaludku. Bohužel tímto se krátil čas i můj na této Party. Byl jsem 2-3x na záchodě a to vždy, kdy se to už nedalo vydržet.
Brzy jsem zaměnil 7 na nealko a skleničku na alko. Luca byla angažována jako hlavní kameraman, takže alespoň bylo vedle mě trochu místa. Není to tak že by jsem měnil místo za společnost ale v popředí nebyly moje zájmy. K tomu neustále fotila Majda, která ostatním propůjčovala svou náladu. Čas jsem příliš nesledoval, jen jsem pil, když jsem za toto vyvalil 800 Kč. Celkově jsem toho vypil asi 4 litry a 8 druhů nápojů – 1. sklenička, 2. sklenička(pokud byla odlišná), Relax pomeranč, Kofola, Korunní, Vodka 42, Puškin, víno a ještě jeden – teď si nevzpomenul.
Necítil jsem se nijak slabý, dokud jsem se držel a vnímal, ale jakmile jsem vědomě povolil, začal jsem se kývat ze strany na stranu a tu končí moje veškeré vzpomínky. Z doslechu vím, že jsem se pak převrátil a patrně při tom zlomil židli(když jsem si v sobotu přišel pro ntbk, hádal jsem se s vedoucí, že jsem to nemohl být já). Cestou dolů jsem asi masivně zvracel, protože po mě chtěli i toto uhradit. Vedoucí mluvila jen o záchodu, za detaily jsem se jí neptal, takže se teď už asi jen těžko dozvím, jak to ve skutečnosti bylo.
Už byl zavolán na můj odvoz a byl jsem vyveden ven Honzou, protože s nikým jiným jsem nechtěl jít. Venku jsem měl stále potřebu se promenádovat a obvykle jsem se zastavoval o auta nebo plot. Musel jsem mít neustálý dozor, protože vedle byl hlavní silniční tah na Slovensko. Nakonec přijelo auto, nejspíš kamarád od Petry, která mě společně s Mircem odvezli do Těšína k Bille. Zde jsem byl opřený o sloup, z jedné strany Mirec, z druhé Petra a byl jsem vyzvednut skoro celou familií – andrem, tit i mim.
Ještě jsem prý pozvracel auto, doma umyvadlo, protože jsem snad povědomě přemýšlel, že zde je nejvhodnější místo na moje zvratky. A nakonec i v posteli, i když už jsem spal. Dokud jsem šel, byl jsem ještě v klidu, ale po ulehnutí jsem začal na všechny tak nadávat, že se hrůzou ježily chlupy nejen na hlavě. Ráno jsem vstal v 8:00 a 1. věc – samo sebou – kde je ntbk. Pověřil jsem mim, ať ocihne situaci. Poslala profesorce Maderové zprávu, jejíž odpověď přišla asi v 10, že v poledne bude moudřejší. Odpoledne jeli do města a mim se vrátila tak vytočená, dokonce tvrdila že Maderové se už nikdy nepodívá do očí. Prý spolu volali „až“ 1 hodinu a za celou dobu se nedozvěděla nic. Hovor jsme platily mim. Bylo to stále dokola?
Kde je ntbk – Ať se radek raději stará o škodu, kterou způsobil a tahhle furt dokola. V čase přestávky byla škola a další třetina začla na třídních schůzkách, kdy se profesorka Maderová z neznámého důvodu(říká mim) rozhodla mim omluvit. Od této chvíle jsem černá ovce třídní učitelky. Všechny flašky, které tam zbyly vypily na náměstí Honza s Sikorovou(profesorka na SOS Jabko) a malým Jahodou(brácha od Pety), který jim ještě napřed s nimi zdrhl. Nějaké víno zůstalo u Majdy P. a i u Petry, všem nám je známa historka „o lahvi pod postelí“.
Hračky, které jsme dostali k pasování(které popíšu až se někdy k tomuto článku dostanu), jsou všechny u Majdy P. Na akci se dělo spoustu jiných činností, na které mi teď nezbývá čas, nicméně nejsou o nic méně nezajímavější. Důležité je hlavně to, že okolo půlnoci vstoupili na půdu vetřelci, kteří intelligentně zabavili ntbk.
Zábava začala znova kde skončila, jen na jiném místě – ve Silezce. Protáhla se asi do 3 hodin ráno, kde se potom všichni ubytovali v Top Hotelu u Majdy. Pro Majdu P. ale toto řádění byl jen předkrm a hlavní chod teprve přišel – paření v rokkáči. Ráno si přivedla bandu k návštěvě, z nichž jeden měl jeden velmi osobitý pozdrav, totiž dobré ráno Vietname, že tím naštval nejednoho človíčka. Honza sice další pracovní den mluvil o tom, že jich tam muselo být alespoň 20, ale toto číslo se ukázalo jako značně nadsazené, konečná hodnota je 8.
Každopádně si Honza stěžoval, že Monika chrápe jako jeho babina. Ráno když Majdina matka odcházela do práce se sháněla po Majdě, která zase v něčem lítala venku. Tak vysvětlila, že jim tu nechá alespoň psa a odešla vstříc lepším zítřkům. Tak toto byl velmi zhuštěný stužkovací večírek 4.E, třídy 8 prezenčních a 1 individuálního studenta.