Při výběru jsme měli možnost několika dodavatelů. Nakonec jsme si vybrali toho nejhoršího, alespoň dle viditelného výsledku. Výběr správné barvy a variace obrázku vzala do své kompetence Mirka, takže procházela katalog, vybrala užší výběr, který poté rozebrala se třídou.
Já jsem jako obvykle nic nenamítal a spokojil jsem se s černou barvou trička, holky měli růžovou. Někteří učitelé nám sice vyprávěli zážitky svoje i svých dětí, například že si všichni nechali udělat růžové tričko vč. kluků, takže to působilo recesisticky. Na tričko jsme si nechali natisknout a na stužku "Pochopili jsme, že i pochopitelné se dá nepochopit".
Velká škoda, že jsme si nemohli vymyslet vlastní slogany, například neobyčejně upřímný "lepší už to nebude". Stužka měla slabě růžovou barvu. Stužky nám přišli jednoho dne na hodinu konverzace. Bylo to psané na Petru Jahodovou, ale adresu školy.
Mrozek nám je nedovolil vybalit dříve než po konci hodiny, takže ještě dlouho trvalo, než se narodili přímo do našich rukou. Přišlo obrovské zklamání, které se rozprahlo celou místností a zatažené žaluzie tento efekt jen zveličovali.
Takže jsme odešli domů se stužkami, za které jsme se skoro styděli. I ony růžová trička, do které jsme vkládali naději že nás zachrání, měly barvu jako čerstvě vyblitou cukrovou vatu. Nj, není všechno zlato, co se třpytí.