Včera jsme se s Muhe domluvili že se dnes potkáme. A tak se taky stalo. Vyšel jsem z domu v 12:40, což bylo hodně pozdě ale stále jsem věřil že to ještě stihnu. Normálně bych měl vyjít normálně v 12:25, nejpozději 12:30 abych to ještě pohodlně stihnul.
Prvně jsem šel celkem normálně ale už asi ve čtvrtině cesty jsem začal běžet chvilkama, protože to začalo vypadat bledě. Vlak mi jel 13:07 a ten jsem nakonec nestihnul. Ujel mi takřka před nosem, že když jsem tam přiletěl, mohl bych si na něj sáhnout. Ještě jak jsem tam utíkal tak jsem minul nějakého kluka a ten mi něco řekl, akorát jsem nepochytil co. Tak jsem si zjistil kdy mi jede vlak z Ropice zast., zda tam není nějaký speciální vlak, ale neviděl jsem to nadějně a taky že ne. 🚆
Budiž, šel jsem tedy na druhou zastávku a čekal tam asi 15 minut. Čekám, čekám když v tom napíše Muhe na FB. Zrovna jsem se jí pomalu chystal odeslat SMS. Jen jsem potřeboval říct Muhe hlavně 2 věci – že přijedu později a zda si mám vybrat peníze, co vlastně plánuje. My jsme totiž tuto 2. věc včera neřešili, počítal jsem hned že si ty peníze vyberu a v případě potřeby použiji. Dnes ale vypadalo počasí všelijak a já jsem nevěděl opravdu jestli nepůjdeme někde si sednout, proto jsem chtěl vybrat ty peníze.
A tak jsem přijel do Těšína, v prostředku vlaku, průvodčí tam asi nebyla, tak jsem si musel jízdenku koupit v Těšíně na nádraží. Letěl jsem okolo bankomatu, ale tam zrovna přistoupila nějaká starší žena a nevypadalo to moc rychle že to půjde, tak jsem letěl na nádraží, z IN Karty si koupil lístek a na zpáteční cestě už starší paní odcházela, tak jsem si vybral 400Kč, které mi byly vydány ve 4x100Kč, a utíkal jsem. Vlak kupodivu stál na nejodstrčenější koleji, takže jsem nejdříve letěl na kolej kde nějaký vlak stál ale nebyl to on, tento nejel nikde, alespoň podle návěstidel.
Sletěl jsem dolů a utíkal na to úplně poslední nástupiště a tu to bylo. Ale rozhodně jsem nebyl jediný co takhle meškal a málem to nestihl. Dokonce i když jsem nastoupil, tak tam přicházeli další a další lidé a dokonce si sedly 4 holky na sedadlo vedle mého takže jsem měl o strachy postaráno. Ale to je tak vždycky. Muhe se zase chvilkami ztrácela z online, tak jsem jí vždy pár vět napsal a pak zavřel mobil a čekal jestli nezavibruje. Z těch holek, které cestovaly se mnou, 3 vystoupily v Havířově a 1 až v OV-Vítkovicích – jako já.
Jo, ještě jsem se vám tu zapomněl zmínit, že jsem si měnil baterku v mobilu, protože já včera strašně si říkal jak si ji nabiju dnes ale dnes se to prostě nedalo, tak ještě aspoň že jsem měl nabitou náhradní baterii, kterou jsem tam dal a jel jsem dál. Naštěstí jsem se aspoň včera podíval kde je zastávka Most Čs. armády takže dnes jsem ji našel hned. Na Vítkovickém nádraží jsem si aspoň koupil lístek na MHD – 15minutový za 16Kč, při čemž jsem se dozvěděl že Město Ostrava přispívá na tento lístek částkou 32Kč :-D.
Na zastávce tram jsem pochodoval jak lev v kleci, sice teď nevím přesně jak ta tram jela, ale měl jsem pocit že tam čekám půl hodiny a přitom to bylo asi jen 18 minut, když si odečtu 7 minut na chůzi a hledání té zastávky. A to byl právě ten problém, protože já jsem si myslel že to jede v 14:33 ale přišel jsem tam pozdě a neviděl jsem jak ta v :33 odjíždí, takže jsem na ni čekal, myslel jsem si při tom že má zpoždění. Přijela ale ta v 14:48 a co jsem pak už vůbec nechápal, v 14:50 jsem byl na Josefa Kotase, ačkoliv jsem tam měl být až 14:55 😀 .
Možná že ta tram v 14:48 přijela dřív, já jsem se na té zastávce tram moc na čas nekoukal. Každopádně jsem změnil působiště pochodování jak lva v kleci ze zastávky Most čs. armády na Josefa Kotase a těšil jsem se na Muhe až se objeví. Prvně jsem tam chodil do oblouku, protože jsem opravdu netušil, odkud Muhe přijde. Čas běžel a mě už unavovalo chodit, tak jsem si sedl. Mezitím než jsem já přijel a Muhe přišla přijelo na “mou” kolej asi 10 lokálek a já jsem opravdu úzkostlivě čekal, kdy Muhe dojde. ⏳
Pořád jsem vyhlížel někoho v sukni, protože mi odepsala že v sukni bude, když jsem jí já napsal, že mám na sobě rifle a šedou bundu. A pak jsem si všiml jak se někdo na druhé straně na mě “šklebí” ale ne s pohrdáním, zlostí nebo tak ale prostě aby jsem si jí všiml. Okamžitě jsem vstal, mezitím mi ještě přišla zpráva od Muhe kde jsem, že ona už tu je ale tu jsem si přečetl až o hodně později. Abych pravdu řekl, čekal jsem někoho ale přišel někdo, kdo mi svou krásou vyrazil dech. 😍
Rád bych vám tu Muhe popsal, ale nevím jestli by se to Muhe líbilo, takže radši ne. Když jsem ji poprosil zda bychom se mohli obejmout, Muhe mi vyhověla a mě se skutečně na několik málo vteřin zastavil svět – cítil jsem se v jejím ne pevném protože jsem měl ještě tašku s velkým deštníkem, ale i přesto velmi intenzivním objetí opravdu velmi klidně a převelice spokojeně. Muhe se mě asi nelekla zase tak moc, jak jsem si myslel že to bude tak jsme šli a povídali jsme si. O Tensingu a snu o něm, o Jiře, a ještě o pár věcech než mě Muhe přivedla na lavičky, které se točily kolem oválu, v jehož středu byly nějaké dětské prolézačky, skluzavky a tak podobně.
Muhe se mě ptala kde si přeji sednout, ale já zase jako správný gentleman jsem nechal vybírat lavičku Muhe. Nakonec jsme si sedli na tu nejbližší napravo a sotva jsme si vytáhli náčiní na origami, přišly k nám 2 malé holky, z nich 1 uměla už dokonce i číst! :-). Tato se jmenovala Natálka a ta druhá se představila jako “Kača”. Poté co jsem dorazil domů a bavil jsem se s Muhe o tomto jsme se shodli na tom že Natálka byla o trochu méně bystřejší než Kača, která fakt “válela” :).
Mě jen překvapilo s jakou bezstarostností se přišla ta Natálka zeptat nás kolik je hodin – takhle jsme se totiž “skamarádili”. Když jsme jim řekli že budou 4, připadalo jim to málo. Řekli, že si mysleli že už bude alespoň 5. Potom Kača si všimla že tam něco děláme a hned se o to začala taky zajímat. Muhe jim řekla že to jsou Origami a že to mohou říct rodičům, ať jim seženou nějaké materiály k tomu a mohou taky skládat. 🧒
Najednou byla důležitější i knížka, hlavně proto že děti si vybíraly z ní co vlastně poskládají. Něco bylo na dlouho a něco Muhe zase neuměla ale hodně věcí Muhe uměla a když jsme jim řekli že teď skládáme krabičku, ochotně se přidružili. Trochu jsme jim s tím pomohli, i já jsem se trochu snažil pomáhat Natálce ale pak jsem se začal zase více soustředovat na Muhe než na Origami a rázem jsem byl pomalejší než ty děti :D.
Naštěstí Muhe se mě pořád ptala zda je všechno OK a když nebylo, pomohla mi s tím. Já jsem jí ale i dětem byl na oplátku profesionální držeč papíru, protože tam byl pořádný vítr a děti asi měly z toho takovou radost, že si ty svoje výtvory až zapomněli držet. Nakonec pro krabičku, o které tvrdili že si do ní dají malé hračky si vybrali něco úplně jednoduchého a sice pohárek. Muhe mě pověřila, ať přečtu dětem 1. krok.
Ten byl shodný s 1. krokem u Kovbojského klobouku ale nebyl jsem z něho když jsem to tak rychle přečetl chytrý ani já, natož děti. Muhe mi to velmi něžně vzala z ruky, koukla na to a už dětem pomáhala udělat 1. krok. Píšu toto a málem bych zapomněl na Adu, která se k nám taky přichomejtla na kole. Natálka a Kača začaly hned rozdělovat, že oni budou mít Muhe a Ada mě ale to se mi vůbec nelíbilo a Adélce taky ne. Možná toto způsobilo že Ada byla po celou dobu hodně zakřiknutá ale pohárek si zvládla udělat sama stejně jako Kača s Natálkou a krabičku dostala už hotovou od Muhe.
Když jsme odcházeli stejnou cestou jakou jsme přišli, děti na nás, resp. na Muhe něco pokřikovaly ale já jsem jejich sdělení nepochytil – snad Muhe byla úspěšnější. Když jsem takhle šel, Muhe se mě ptala jestli mám rád děti. Myslel jsem že ještě má v hlavě to naše předchozí skládání origami s dětmi, ale ne, Muhe mě zavedla na dětské hřiště. První mi ukázala takovou točivou sedačku ve žluté barvě, o které už nevím přesně co řekla, ale bylo to něco ve smyslu že je “dost šílená” a nakonec jsme šli pod dětské prolézačky, sundali jsme si bundy a začali jsme po tom lozit.
S každým krokem výš a výš, až jsme vyšplhali skoro až na úplný vrchol a to už byla pořádná výška vám řeknu. Co mě úplně překvapilo, že úplně z vrcholu, navíc po té středové tyči se dolů snášelo další malé dítě. Tedy, já jsem si ho moc neprohlédl, protože se mi udělalo špatně už z toho prvního pohledu co jsem viděl, naštěstí se mě Muhe zeptala jestli chci lézt ještě dál, což jsem odmítl a Muhe naštěstí poslechla. Tam jsme chvilku poseděli, já jsem pak dostal nápad si Muhe vyfotit ale nechtěla se nechat vyfotit čelně, tak aspoň zezadu. Ale já protože abych měl aspoň jednu fotografickou vzpomínku na dnešek, no Muhe mě vyfotila hned 3x tak aspoň jsem si mohl z čeho vybírat.
Jednu jsem dal i na FB a mám ji tam jako profilovku. Pak jsem se ještě Muhe rozpovídal o tom že mám hrozně křivou páteř (skolióza) a pohotová Muhe mi hned na to poradila jeden trik – že prý břišní svaly společně s páteří tvoří celek a oboje se navzájem doplňují a že když ty břišní svaly chybí, tak to všechno spočívá na páteři. Tak mi tam na těch ocelových lanech ukázala pár cviků na břišní svaly a zase jsme šli. Tentokrát se mě Muhe zeptala zda jsem očkovaný proti klíšťatům. Řekl jsem jí že nejsem očkovaný proti ničemu a že by asi nebyl úplně košer nápad lézt do trávy, to jsem nemyslel ještě ani na to že vůbec nemám rád lezení nebo pohyb v trávě, protože klíšťata jsou skoro to nejmenší (ve smyslu nejmenšího problému), na to tam lze natrefit. Trávu jsme tedy museli si odpustit ale to vůbec nevadilo protože Muhe si našla po chvilce malý betonový plác, ideální pro nás. Znovu mě vyzvala ať si svléknu bundu a tašku odložím, a začali jsme cvičit.
Muhe mi to předcvičovala – prvně jsme běhali, pak cvičili jako já kdysi na základce a pak jsme zase posilovali břišní svaly. Bylo to moc fajn. To už ale uplynuly 2 h které Muhe se mnou mohla maximálně být, protože se musela učit na Maturitu a zařizovat jiné věci. Odvedla mě na zastávku, na kterou jsem přijel, tedy na Josefa Kotase a chtěl jsem Muhe předat ty věci, tu malou dárkovou taštičku s pár blbostmi ale Muhe to odmítla, s tím že takové dárky může přijmout pouze na narozeniny ale ne jen tak že s někým byla, protože to je vlastně “ponížení” pro toho darujícího člověka, že se musí snížit k dárečkům aby se odvděčil té osobě která s ním byla. 🎁
Já bych to tak v životě nebral, pro mě to byla nejen velká radost ale i velká čest být 2h s tak skvělou holkou jako je Muhe. Když jsem viděl že s Muhe nepohnu ani poté co jsem si koupil lístek na tram, tak jsem to žel musel zase schovat do tašky a doufat že někdy si to Muhe vezme. Když už přijížděla tram, rychle jsem Muhe poprosil jestli bych ji nemohl ještě obejmout, naštěstí mi vyhověla a pak už jsme si jen zamávali (i když já mával více) a ještě když jsme se objímali, všimli si nás asi 2 lidi z tramvaje, kteří se pak na mě dívali stylem “Jejda, kam ta dnešní mládež spěje”. Na Vítkovickém nádraží – Peronu jsem poslal Muhe ještě 2 smsky jak to byl dnes úžasný den a co mám udělat s těmi dárečky pro ni ale Muhe neodepsala doteď – myslím smskově. 👋