Dnes 14.10.2015 jsem se konečně po velmi dlouhé době kouknul na více nabídek práci, ještě si budu dělat nové online životopisy atd. Mám v sobě neuvěřitelný chaos. Kmitám od jedné věci k druhé a většinu času tak strávím přepínáním. Pořád si říkám, že jsem na tom špatně. Jedním z mých hlavních problémů, kterého si všímám už dlouhou dobu, je ten, že neumím žít harmonicky – v rovnováze. 🌀
Život má různé složky – pracovní, společenskou, osobní, emocionální, intelektuální, aj. Můj problém je, že vždycky jedna nebo několik z těchto složek potlačí ty ostatní. Proto třeba pracuji jak o život, ale zapomenu, že jsem taky jen člověk, a že nejen prací je člověk živ. Ostatní kombinace už nejsou tolik extrémní u mě – toho bych se chtěl do budoucna vyvarovat, a žít plnohodnotný život. ⚖️
Všeho moc škodí a nejlepší je mít všeho rozumné množství. Další můj velký problém bylo, že jsem si vytvářel vlastní představy, bludy a asociace. Asociace ve smyslu že jsem Mě úplně fascinuje jedna věc. Někdy v 7.-8. třídě cca jsem chtěl moc jeden mobil, Nokiu 3300.
Byl to dost jedinečný telefon, obrázek a nějaké info najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/Nokia_3300 . Možná to bylo tím, že v té době byly telefony jednodušší a lépe pochopitelné. Možná i tím, že tenkrát ty telefony byly odlišné, každý jinak vypadal, funkcemi také nebyly podobné jak vejce vejci.
Ale tenkrát mi ještě sloužila paměť. Dnes si s někým píšu a stává se mi, že mám nějakou dobrou myšlenku. Než stačím ji začít psát, nemám páru, co jsem měl před několika milisekundami v hlavě. Třeba k té Nokii si pamatuji, že to byl první mobil, který měl nahrávání z FM rádia, které jsem tehdy poslouchal celé dny. Byla to jediná cesta, jak se dostat zadarmo k hudbě, internet.
Je naprosto u mě zřejmé, že jsem dostal do vínku vyšší dávku rozumu, než kterým disponuji teď. V 6.-9. třídě otec kupoval Mladou frontu Dnes, a já jsem si ji často přečetl skoro celou s obrovským zaujetím. Znal jsem celou sestavu vlády.
Sledoval jsem i zprávy v TV, kde jsem si tyhle znalosti jen upevňoval. Měl jsem orientaci, co se děje v celém světě, i na domácí půdě. Ale hlavně – dokázal jsem si co se děje mě analyzovat, i když se to vůbec netýkalo mě, a chápat souvislosti. Dnes jsem poklesl na úroveň člověka, který tyto informace ani nevyhledává. Také si vzpomínám, že jsem jako dítě dovedl číst v lidech. Tohle je ale možná diskutabilní, protože si to spíše domýšlím než přesně pamatuji.
Měl jsem obrovskou slovní zásobu. Dokonce takovou, že jak jsem psal slohovku v 6. nebo 7. třídě, učitelka z češtiny to pak ještě roky ukazovala ostatním třídám, když psali slohovku jako práci, která ji dostala. Ne gramatikou, kvůli chybám ve y/i s/z atd. jsem z ní dostal za 3, ale slovní zásobou bych dostal za 1. 📝
Ještě tak rok poté, co jsem opustil brány střední školy, jsem si psal s kamarádkami od segry. Ačkoliv všechny studovaly přírodovědné lyceum, což je skoro jako gympl, dostal jsem jejich úžas za slova, která používám, protože je neznali. Četl jsem si v lidech. Jo, mám pořezané ruce.
Znervózňuje mě to, když na to pomyslím, nebo když se na ně podívám. Musím to brát jako výzvu, abych nehleděl na obal. Důležitější je to, co jaký člověk je a co dokáže. Jedno ovlivňuje druhé, ale jen do míry, jakou jim dovolíme. Nesmíme se nechat zmalomyslnět, i když někdo vypadá naprosto spokojeně, je to pouze uměle vyvolaný dojem.
Jsme to, jak přemýšlíme o sobě – „každý strůjcem štěstí svého“. Nejhorší je, když člověk ví, kde je jeho problém. Ale z nějakého důvodu – např. bojí se změny, bojí se odmítnutí, bolesti, Na závěr si neodpouštím něco, co souvisí s Bohem.
Už se nebráním úplně tak docela věčnému životu. Má to být něco úžasného, a když to tvrdí Bůh, proč tomu nevěřit?